Mladá Boleslav Škoda nezažít

Václav Bečvárovský se narodil 29. srpna 1889 v Mladé Boleslavi do početné rodiny zedníka stejného jména a jeho ženy Marie Romové. Manželům se během let narodilo podle matričních záznamů nejméně 9 dětí. Václav byl zřejmě nejstarší. Stal se stavitelem a příležitostným architektem. Mezi jeho významná díla patří rekonstrukce tzv. Malého divadla v Liberci podle vlastního projektu a realizace funkcionalistické ozdravovny spolku Zdraví v Radostíně u Sychrova. V rodném městě po sobě zanechal rozsáhlou výstavbu zejména činžovních domů (dnešní ulice, Táborská, Smetanova. nám. Republiky).

Ve 20. letech si firma Bečvárovský postavila v Táborské ulici vilu s kancelářemi a malou provozovnou, čítající garáže a sklad. Vila si dodnes zachovala původní dekorativní omítku s věžičkou na vrcholu stanové střechy, zmizel výrazný komín, který je zakreslen na stavebních plánech. Svým vnějším vzhledem celý areál navazuje na tzv. národní sloh, jinak zvaný rondokubismus, obloučkový kubismus, české art deco nebo styl Legiobanky.

Bohužel se zachovaly jen zlomky stavební dokumentace, takže přesný harmonogram výstavby můžeme jen dohadovat. Garáže a sklady byly dokončeny v říjnu 1925. Vila už v té době s vysokou pravděpodobností stála. V domovní přihlášce z roku 1922 je jako obyvatel domu uveden stavitel Bečvárovský s rodinou (manželka Anna, rozená Potměšilová a dcera Věra) a pomocnicí v domácnosti Lidmilou Stuchlíkovou. Vila sloužila jako projekční kancelář, i jako byt. Podle plánů se zde nacházely 2 kancelářské místnosti, kabinet, hala, archiv a 2 pokoje. Možná se plány změnily ještě v době výstavby, spíše ale došlo k postupné úpravě vnitřních prostor, protože okupační policejní přihláška uvádí kuchyň, 6 místností, kancelář, špajz, WC, koupelnu, halu s předsíní na verandě a garáž. Podle slov synovce Václava Bečvárovského firma sídlila v přízemí, zatímco v patře se nacházel soukromý byt pana stavitele. Vilu obklopovala zahrada s altánkem a malým bazénkem.

V suterénu se nacházel sklep na zeleninu, sklad paliva, prádelna a zejména byt domovníka s kuchyní a pokojem. Domovník zároveň zastával úlohu šoféra. Postupně se v suterénním bytu vystřídalo několik rodin. Záznamy z 20. let nejsou příliš jasné. Zcela prokazatelně vykonával domovnickou funkci až Josef Mrkvička, který v bytě žil se svou manželkou Josefou, dcerou Věrou a manželčinou matkou Marií Matějkovou. Jak se do takto malého bytu vešel ještě obchodní příručí Václav Erben, bratr Josefy, a jeho žena, je záhadou. Mrkvičkovy vystřídal Karel Rašek, kovář a šofér v jedné osobě, a jeho manželka Josefa s dětmi Marií a Karlem. Od května 1937 pracoval jako domovník a firemní šofér František Kovář, který se s manželkou Boženou přistěhoval z Liberce. Už za okupace se jim narodily dvě děti – syn František (1941) a dcera Jana (1943). Kovářovi ve vile přežili válku a v červenci 1945 se vrátili do Liberce.

Přilehlé garáže a sklady sloužily firmě jako provozní prostory. Podlouhlá budova v Táborské ulici má 8 garážových vrat, nad každými se nachází jedno okno. Do místností v patře se vchází z vnějšku, ze dvora.

Za války byla jedna z místností vily proměněna na protiletecký kryt. Němci také do vily v březnu 1943 nasadili nedobrovolné nájemníky, německého důstojníka Paseka a Luisu Gressert se dvěma dětmi. To už ale arch. Bečvář v domě nežil. Jako mnohé jiné jej semlely turbulentní válečné události. Není přesně známo, kdy odjel do Itálie za svou dcerou Věrou, která se provdala za italského šlechtice z rodu Loredan. Loredanové patřili k nejvýznamnějším rodům Benátské republiky, z jejich řad vzešel dokonce jeden z benátských dóžat Leonardo Loredan. V městečku Caldiero nedaleko Verony sídlila jedna z přeživších větví. Stavitel převedl své podnikání na spolehlivé spolupracovníky, stavitele Sekaninu a Horáčka, kterým se podařilo provést firmu obdobím okupace.

Václav Bečvárovský byl za nevyjasněných okolností v domě své dcery zatčen. Vždy se otevřeně vyjadřoval protihitlerovsky a někdo z urozených hostů si to zřejmě nenechal pro sebe. Nějakou dobu byl stavitel vězněn ve Veroně, odkud ho vrátili zpět do Protektorátu a nejpozději na začátku června 1944 převezli do terezínské Malé pevnosti. Zde se jako stavitel podílel na výstavbě hromadných cel na proslulém IV. dvoře, který se na konci války stal ohniskem epidemie tyfu. pak je sled událostí nejasný. Na konci září byl z policejní věznice podle úředních záznamů propuštěn, ale už v prosinci je v Mladé Boleslavi znovu zatčen. Podle slov jeho synovce byl stále vězněm, ovšem za podstatně mírnějších podmínek. Jeden z jeho příbuzných mu vyjednal zdravotní vycházky. Na jedné z nich neodolal a šel se podívat, jak prosperuje jeho firma. Před zraky svého přítele, stavitele Horáčka, byl přímo ve své vile přichycen samotným velitelem boleslavského gestapa Danielem Kartariem, který pro sebe a svou rodinu zabral 1. patro vily. Několik dnů strávil Bečvárovský opět v Malé pevnosti Terezín. 26. 12. 1944 byl odtransportován do koncentračního tábora Dachau, kde 25. 2. 1945 zemřel na skvrnitý tyfus. Jeho manželka Anna dostala strohou zprávu, že k tomu došlo o sedmé hodině ranní. Kromě úmrtního listu po sobě Václav Bečvárovský nezanechal žádné stopy.

Anna Bečvárovská zůstala ve vile sama. V patře se roztahovali Němci, přesto k sobě na konci války vzala dvě ze svých 4 vnuček, Giovannu a Elisabettu, které do protektorátu poslala její dcera Věra, protože zde panovalo přece jen větší bezpečí. Giovanna a Elisabetta dorazily i se svou vychovatelkou Valentinou Petroni. Valentina odešla v červenci 1946. Holčičky ještě u babičky nějakou dobu setrvaly. Vilu opustily 15. května 1947 a odcestovaly zpět do rodného Caldiera, hraběcího sídla rodiny Loredan.

Věra Bečvárovská Loredan se dožila úctyhodných 90 let. Z jejích dětí nejmladší syn Andrea zdědil šlechtický titul. Nejstarší dcera Maria Cristina se provdala rovněž za šlechtice z rodu Guerrieri Rizzardi, majitele rozsáhlých vinic. Další z dcer Anna se stala řeholnicí. S rodinou svého strýce udržovali Loredanové kontakt i v době tuhého komunismu. Svědčí o tom jejich vzájemná korespondence.

Václav Bečvárovský patří mezi ty osobnosti, které se svými schopnostmi a inteligencí vypracovaly z chudých poměrů mezi společenskou elitu našeho města. Navzdory dobové kritice, že staví příliš mnoho a levně, jsou jeho bytové domy dodnes považovány za kvalitní a pohodlné bydlení.