Mladá Boleslav Škoda nezažít

Vila je sice tradičně nazývána jeho jménem, nebyl ale jejím stavebníkem. Vilu nechal zbudovat mezi lety 1903 – 1904 Jan Pelda, ředitel cukrovaru v Malých Čejeticích, dnes části města zvané Čejetičky. Rychlost, se kterou vila na rohu ulic Husova a Palackého vyrostla, je obdivuhodná. 15. června 1903 podává Jan Pelda slovutné městské radě žádost o povolení stavby a téměř na den přesně po roce probíhá pod úředním dohledem stavebního i zdravotnického odborníka kolaudace. Od července je vila zaplněna novými obyvateli. Stavbu včetně nákresů provedl p. Karel Dlouhý, který je v dokumentech uveden jako stavbyvedoucí. Vilu vyzdobil řadou secesních dekorativních prvků, pouze na čelní stěně směrem do Husovy ulice ještě chyběl charakteristický arkýř s balkonem. Ten byl přistavěn až na konci 1. sv. války, po smrti Jana Peldy.

Z filmů pro pamětníky by se mohlo zdát, že bohatí a vlivní lidé obývali své vily sami, jen s početným služebnictvem. To se ale týkalo opravdu jen těch nejmajetnějších. Aby Jan Pelda mohl zaplatit režii takto velké budovy, musel ji nutně sdílet s nájemníky. Samozřejmě si je vybíral z řad boleslavské smetánky, aby nebyl narušen reprezentativní charakter vily. Stavba byla rozdělena na několik bytových jednotek, kromě nich se ve sklepení nacházel suterénní byt domovnice. Právě ten se stal v roce 1910 předmětem sporu s městskou radou, která poukazovala na jeho nehygieničnost a nezdravé prostředí v něm. Je otázkou, na čí popud či udání k šetření došlo, Pelda se však bránil vehementně a existenci domovnického obydlí obhájil i s poukazem na to, že podobných sklepních bytů je ve městě mnoho. Na doplnění je třeba říci, že byt čítající pokoj, kuchyni, spíž a záchod obývala pouze sama domovnice, přespával u ní ještě její syn, který se ale valnou část dne doma nezdržoval.

Jak už bylo řečeno, Jan Pelda zemřel někdy na konci 1. sv. války a vlastnické právo k domu přešlo na jeho ovdovělou ženu Luisu. Další byty obývala mimo jiné rodina JUDr. Františka Vice, místodržitelského tajemníka, či rodina dalšího právníka, Jaroslava Šilhana, i se služkou Marií Fouskovou. Plebejské vrstvy zastupoval obuvnický pomocník Čeněk Bláha. Obecně platilo, že čím se byt nacházel výše, tím prestižnější byl, takže Bláha s manželkou a třemi dětmi nejspíše bydlel v přízemí, ne-li v už zmiňovaném sklepním bytě.

V roce 1928 je na policejních přihláškách poprvé uveden jako majitelka domu Zdenka Meissnerová, manželka JUDr. Karla Meissnera. Zda Luisa Peldová zemřela, či dům kvůli vysokým nákladům prodala, nevíme, každopádně od 2. poloviny 20. let je vila neodmyslitelně spojena s osobností doktora Meissnera, jehož osudy by vydaly na samostatnou knihu.

JUDr. Karel Meissner se narodil do početné rodiny významného boleslavského obchodníka Viléma Meissnera. Z předešlého otcova manželství měl dvě nevlastní sestry, Hermínu a Valentinu. Jeho matka Vilemína porodila svému muži 4 syny – Alfreda, budoucího poslance a spoluautora čsl. ústavy, Emila, Rudolfa a Karla. Všichni čtyři vystudovali boleslavské gymnázium a poté práva. Karel po studiích zamířil do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, kde pracoval jako advokátní koncipient. V dubnu 1914 se žení se Zdenkou Himmerovou. Postupně se jim narodily 3 děti, dcery Věra, Vlasta, budoucí textilní výtvarnice, a Jiřina, která se po válce provdala za Karla Kyncla, později významného rozhlasového zpravodaje a spolupracovníka BBC. Krátce po narození nejmladší dcery se manželé Meissnerovi vracejí do rodného města. Bydlí nejprve v Zahradní (dnes Klaudiánově) ulici, poté kupují od Luisy Peldové vilu v Husově ulici.

Doktor Meissner patřil mezi významné sportovní činovníky. Aktivně hrál tenis a dlouhá léta předsedal místnímu lawn-tennis klubu (LTC). Vedl mimo jiné naši fotbalovou reprezentaci na MS v Itálii, kde naši vybojovali skvělou stříbrnou medaili. S příchodem Němců stál před nejtěžším dilematem svého života. Byl si vědom svého židovského původu, a i když se k židovství nehlásil (např. děti nechal zapsat do civilních matrik), začal uvažovat o emigraci. Proč nakonec zůstal v protektorátu, není úplně jasné. Okamžitě se zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Český odboj byl tehdy ještě v plenkách a konspiraci se podzemní hnutí teprve učilo. Snad proto byl doktor Meissner už v srpnu 1939 prozrazen. Možná bylo vše ale úplně jinak a Meissnerův osud byl zpečetěn už od počátku okupace. Existovaly prý seznamy lidí, které gestapo plánovalo z preventivních a odstrašujících důvodů zatknout. Velitel mladoboleslavské úřadovny Hansmann po válce vypověděl, že takové seznamy skutečně vznikly na přímý rozkaz z Prahy. Zároveň likvidací doktora Meissnera se gestapákům otevřel přístup k vile, kterou si vyhlédli jako vhodné sídlo namísto stařičkého špitálu Kateřiny Militké.

K zatčení Karla Meissnera přistoupil Hansmann 26. 8. 1939, tedy ještě před vypuknutím války. Sám účast na zatýkání po válce popíral, ale jeho podřízení jednoznačně potvrdili, že byl osobně přítomen. Po výslechu, který probíhal standardními gestapáckými metodami, byl doktor Meissner poslán do Chrastavy. Odtud putoval do drážďanské věznice, a nakonec do KT Buchenwald, kam byl deportován přesně měsíc po svém zatčení. Zde 28. května 1940 ve 4 hodiny ráno zemřel. Okolnosti jeho smrti jsou obestřeny tajemstvím. Jeho manželka Zdenka se u poválečného lidového soudu pozastavovala nad tím, že její muž odešel do KT jako zcela zdravý a v dobré kondici. Zůstává tedy otázkou, zda nebyl záměrně podrobován krutému zacházení na rozkaz gestapa, které si brousilo zuby na jeho vilu. Okamžitě po Meissnerově smrti se musela rodina do 14 dnů vystěhovat a dům si gestapáci bez skrupulí přivlastnili. Roztahovali se zde 5 let až do konce války, kdy 7. 5. uprchl poslední velitel místní úřadovny Daniel Kartarius. Na rozdíl od Martina Hansmanna, kterého čekala oprátka, se mu podařilo zmizet nadobro. Co se během těch 5 let za zdmi vily odehrávalo, se můžeme jen domnívat. Nalezené mučicí nástroje ale svědčí o tom, že zatčení zde byli nelidsky týráni.

Rodina Karla Meissnera se naštěstí v pořádku dožila konce války. Obě starší dcery chránili jejich árijští manželé. Nejmladší Jiřina, která nemohla pokračovat ve studiu, se k jedné z nich nastěhovala. Podle vlastních vzpomínek nemusela ani nosit židovskou hvězdu, ani se nijak zvlášť neskrývala, o jejím pobytu v Praze ale nesměl nikdo oficiálně vědět. Německým úřadům tak unikala až do konce války, kdy sice měla nastoupit do internačního tábora, ale díky blížícímu se osvobození už k tomu nedošlo. Meissnerova manželka Zdenka se po vystěhování uchýlila ke své matce.

Jak se však vyvíjely osudy vily dále? V období socialismu zde sídlila Okresní vojenská správa, zodpovědná za odvody branců. Budova přiměřeně chátrala a větší rekonstrukce se dočkala až po revoluci, kdy se dostala do majetku Zaměstnanecké pojišťovny Škoda. V současnosti je využívána jako prostor pro rekondiční aktivity. Nachází se zde několik lékařských ordinací. I po 120 letech ale stále tvoří nepřehlédnutelnou dominantu na nároží dvou výstavných ulic.