Mladá Boleslav Škoda nezažít

Lépe zachovaná zůstala vila Václava Laurina z roku 1908. Její novorenesanční fasáda s výrazným arkýřem je dodnes dobře patrná. Protože Laurin měl narozdíl od svého kolegy děti, byla vila rodinou využívána až do roku 1948, kdy prošla znárodněním a stala se běžným činžovním domem. Tím došlo k nenávratnému poškození interiérů, kde vynikala zejména velká Laurinova pracovna. Po roce 1989 se vila vrátila zpět do rukou příbuzných.

V domě se nacházely 4 byty ve dvou podlažích. Protože se nezachovala téměř žádná stavební dokumentace, můžeme rozložení nájemníků v domě odhadovat pouze podle jejich povolání. Nejreprezentativnější byt vlastnil sám Václav Laurin. Žil zde s manželkou Emilií, rozenou Beranovou, a 2 dětmi – Václavem a Annou, která se později provdala za dr. Příšovského. V dalších bytech se podle prvního čsl. sčítání lidu v roce 1920 nacházela šestičlenná rodina prof. Vincence Volejníka se služkou, řídící učitel ve výslužbě Václav Matějů s manželkou Růženou a stavební dělník družstva Domovina František Pokorný s manželkou Marií. Poslední jmenovaný vzhledem k zcela odlišnému sociálnímu postavení bydlel zřejmě v suterénním bytě, který byl obvyklou součástí honosnějších vil či nájemních domů.

Mnohem podrobněji můžeme díky pramenům sledovat příběh Klementovy vily, hlavně jejího zrodu. 21. 5. 1906 žádá Václav Klement o stavební povolení. Stavební komise se schází už 30. května v obvyklém složení: město zastupoval radní Štěpán Hiller, stavebně-technické záležitosti měl na starosti Ing. Alois Fifka a MUDr. Semerád, městský fyzik a císařský rada, byl zodpovědný za hygienické podmínky. Komise stavební návrh shledala v pořádku. Sám Klement na zasedání nebyl přítomen, zastupovala ho jako mnohokrát poté jeho žena Antonie. K jejím rukám přišlo 24. 6. 1906 stavební povolení.

Čilá korespondence mezi továrníkem a městskou radou obsahuje i takové kuriozity, jako je stížnost Václava Klementa, že úřady opakovaně doručují různé výnosy jeho ženě, a nikoliv jemu. Antonie sice byla spolumajitelkou domu i pozemku pod ním, ale navenek hrál pořád zásadní roli muž, který zastupoval rodinu při všech úředních záležitostech. Mohl to být důvod, proč Klement včas neuhradil správní poplatky ve výši 141 Kč a byl městem písemně upomínán. To podnikateli jeho formátu určitě nedělalo dobře.

25. 2. 1907 přichází městské radě žádost o změnu stavebních plánů, která byla schválena, protože již 26. 10. 1907 proběhla kolaudace pod dohledem výše zmíněné komise. U všech úředních úkonů byl přítomen i stavitel, v tomto případě Antonín Hercík.

Vilu tvořily dva rozlehlé byty v přízemí a 1. patře, které byly prakticky totožné: kuchyň, WC, koupelna, veranda, předsíň + 5 pokojů. Sklepní byt domovníka se skládal z kuchyně, pokoje a WC. V suterénu se nacházela ještě prádelna, sklad zahradnického náčiní a 3 sklepy, zřejmě ke každému bytu jeden. Podle sčítání lidu z roku 1920 byl obsazen 2. byt MUDr. Václavem Kopfstein-Lenkem, řídícím primářem nemocnice, a jeho rodinou – manželkou Olgou, devatenáctiletým synem Karlem a dvěma služkami, Marií Klímovou a Marií Šumovou. V suterénním bytě bydlel kolář Josef Štrumpl s manželkou Marií a svobodnou švagrovou Zdenou Menclovou, studentkou měšťanky.

Další stavební práce se týkaly výhradně rozlehlé zahrady. Vybudovaný provizorní trativod, který měl odvádět dešťovou a povrchovou vodu z pozemku, musel být odstraněn, protože při stavbě nebylo vyhověno podmínkám ve výměru městské rady. Do roku 1918 spadá stavba pavilonu (altánu), pergoly a skleníku. Na dobových plánech můžete obdivovat nádheru těchto účelových stavbiček, stejně jako secesní fasádu vily s bohatými ornamenty, kterou už dnes rozeznáte jen stěží. Zato velikost zahrady vás i dnes nadchne. Svým severním okrajem navazuje na zahradu bývalého sirotčince, jehož zakladatelem byl (světe div se) Václav Klement. Můžeme ještě zmínit, že další v pořadí směrem na Kosmonosy stojí činžovní dům, kde prožila dětství Adina Mandlová. Malá Adinka tak často přelézala plot, protože u Klementů vždy rostlo něco k zakousnutí… Ale to už je jiný příběh.

Po válce i zde vznikly nájemní byty. Poslední ránu zasadila objektu invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Na více než dvacet let se vila stala sídlem vojenské prokuratury, spadající pod velitelství střední skupiny sovětských vojsk, konkrétně 18. gardové motostřelecké divize. Bohatě zdobená fasáda vzala za své, zahrada se stala předmětem devastace. Pozemek rozjezdila kola sovětských gazíků a zamořily unikající pohonné hmoty. Jako dítě bydlící v sousedním domě jsem přes zeď často do zahrady nahlížela. Byla mrtvá a otrávená. Po odchodu sovětských vojsk se vila dostala do soukromých rukou a stala se postupně sídlem několika soukromých firem. Bohužel původní vzhled fasády se už zachránit nepodařilo. Dobové secesní prvky tak můžeme nalézt pouze v interiéru, kde jsou zachované některé části štukové výzdoby.

I tak se obě vily se v dobrém stavu zachovaly do dnešních dnů a dotvářejí jedinečnou atmosféru Husovy ulice, která je stále jednou z nejpohlednějších v našem městě.