Mladá Boleslav Škoda nezažít

Musíme se ale nejprve vrátit v čase do roku 1845, kdy podnikatel z Hodkovic nad Mohelkou Franz Hiller zakoupil textilní továrnu na levém břehu Jizery u cesty do Čejetic. Specializoval se na výrobu vlněné šatovky a pestrých kašmírových šátků, které vyvážel do celého světa. Počáteční podnikatelské úspěchy vystřídalo období krize a Franz Hiller, či snad jeho syn továrnu v roce 1881 prodal Oskaru Klingerovi, pokračovateli slavné textilní tradice z Nového Města pod Smrkem. Podnik sice nesl jméno Oskarova otce Ignaze, ale ten už v té době nebyl mezi živými.

Klingerové, povýšení za své hospodářské zásluhy císařem do šlechtického stavu s titulem baron, patřili k nejschopnějším výrobcům textilu v severních Čechách. Prostřednictvím sňatků se stali příbuznými téměř všech význačných továrnických rodin na Liberecku, včetně Liebigů a Blaschků, do rodiny se dokonce přivdala hraběnka Hildegarda Podstatzky-Lichtenstein.

Oscar Klinger nechal veškeré provozy zmodernizovat a rozšířit a během sedmi let zahájil výrobu česané příze (odtud název Česana), která jej pak proslavila po celém světe. S 1300 zaměstnanci byla „Klingerovka“ největším průmyslovým podnikem v Boleslavi. Prostory mezi výrobními objekty nechal baron Klinger osázet parkovou úpravou, zaměstnancům platil nemocenské pojištění a nechal pro ně zbudovat jídelnu. Součástí filozofie péče o zaměstnance, ne nepodobné té, kterou později aplikoval Baťa ve Zlíně, se stala i výstavba obytné kolonie na druhém břehu Jizery. Pomístní název Na Kolonce, či Kolonii dodnes tento projekt připomíná. Klingerovy řadové domky jsou stále využívané a s výhledem na údolí Jizery patří rozhodně k příjemnějšímu bydlení v jinak průmyslové Boleslavi.

Na okraji kolonie firma Klinger nechala vystavět rozlehlou vilu, k níž budou směřovat naše kroky.

Klingerové ve vile nikdy sami nebydleli, svá reprezentativní sídla měli přímo v mateřském Novém Městě pod Smrkem. Budova se zahradou sloužila řediteli firmy. Kromě bytu ředitele se zde nacházel ještě jeden, menší, sloužící domovníkovi. Tuto roli zastával nejprve Josef Turek, poté ho zřejmě vystřídal Josef Borčický, kterému se roku 1905 narodil syn Rudolf (Ruda). Ruda později vystudoval obchodní akademii. Za okupace se zapojil do protinacistického odboje. V roce 1944 byl za svou činnost popraven.

Zřejmě prvním obyvatelem vily se stal Štěpán Hiller, syn původního majitele továrny a dlouholetý městský radní. V matrice sňatků (v roce 1889 se oženil s Marií Fritschovou) je uveden jako zatimní správce. Jeho pětičlenná rodina zaměstnávala kromě domovníka ještě služku Marii Žlůvovou. Personál byl patrně placen firmou Ignaz Klinger, která vilu až do 30. let 20. stol. oficiálně vlastnila. Posuneme-li se o dvacet let později, najdeme ve vile nové obyvatele. Ředitelem se někdy kolem roku 1908 stal Němec z Dlouhých Mostů u Liberce Gustav Hübner. Jeho manželka Helena byla rodilá Vídeňačka, zato jeho děti Willy a Helena se už narodily v Mladé Boleslavi. V domácnosti Heleně pomáhala služebná Růžena Šlamborová.

Velký budovatel firmy Oscar Klinger zemřel v srpnu 1927. Jeho odchod předznamenal úpadek textilky v následujících letech. Stárnoucího otce vystřídal těsně po 1. sv. válce Oscar mladší, ale ani on nedokázal zvládnout hospodářskou krizi, která se jako vlna převalila přes Evropu na přelomu 20. a 30. let. V roce 1935 nechává podnik převést pod akciovou společnost Lanex. Takto bývalá „Klingrovka“ fungovala ještě 10 let, než ji po 2. sv. válce čekalo znárodnění. Na to už ale baron Oscar Klinger nečekal. Není přesně jasné, kdy došlo k jeho emigraci, ale s manželkou Arabellou, rozenou Blaschka, se uchýlil do Německa a dožil nedaleko Trevíru v městečku Kobern Gondorf nad Moselou. Zde roku 1961 zemřel. Arabella, která se v novém domově věnovala sociální práci, ho následovala o 15 let později, v roce 1976. Za hranice Československa se rozprchli i další Klingerové. Dnes jejich potomky najdeme především v Německu a Rakousku

Mladoboleslavská textilka ukončila výrobu koncem 40. let a budovy připadly národnímu podniku Mototechna. Se socialistickým provozem začala i postupná devastace areálu na obou březích Jizery. Budova na Ptácké ulici byla po revoluci zbourána, naštěstí objektů kolem podnikového ředitelství na čejetické straně řeky se ujala společnost Škoda Auto a vybudovala zde vývojové středisko. Tím alespoň část původní „Klingerovky“ zůstala zachována do dnešních dnů.

Historie vily šla od roku 1935 svou vlastní cestou. Po 40 letech firma Ignaz Klinger vilu i s pozemky prodává Miloslavu Barcalovi a jeho paní. Kdo byl tento muž, který si mohl dovolit odkoupit takto honosné sídlo? Pan Barcal se narodil v rodině dobrovického měšťana a kominického mistra. Z drobného úředníčka se vypracoval až na ředitele Spořitelny Města Mladá Boleslav. Poměrně pozdě, v 48 letech, se oženil s o 17 let mladší Annou Gabrielovou z Benešova. Prožili spolu přes 30 let trvající harmonické manželství, které bohužel nebylo obdařeno dětmi.

Kupní smlouva k vile Vlastimila, jak byla nyní pojmenována, byla sepsána v únoru 1935. Tento rok byl, jak už víme, v historii firmy kritický a vedl prakticky k jejímu zániku. Manželé Barcalovi vlastnili vilu společně formou ideálních polovin. Zaplatili za ni tehdy vysokou částku 182 500 Kč, uvážíme-li, že v roce 1916 kupuje ještě svobodný Miloslav Barcal pozemek v dnešní ulici Boženy Němcové za pouhých 2000 Kč. Barcalovi dům zrekonstruovali a péči věnovali i rozlehlé zahradě. Mezi jejich přátele, kteří vilu navštěvovali, patřila i rodina Laurinova. Miloslav Barcal se s Václavem Laurinem znal zřejmě ještě z doby Rakouska-Uherska a vztahy nepřetrhala ani jeho smrt v roce 1930.

Paní Barcalová v roce 1951 ovdověla. Stala se nyní majitelkou celé nemovitosti, ale doba se značně změnila. Komunistický režim někdejší „buržoazii“ nepřál a stará dáma by už nebyla schopná tak velkou nemovitost udržet. V roce 1957 prodává vilu manželům Tošnarovým. Jejich potomci žijí v domě dodnes a s úctou se snaží její odkaz udržovat. Anna Barcalová zemřela v nedožitých 80 letech v roce 1969.