Mladá Boleslav Škoda nezažít

Vraťme se do roku 1860, kdy mladý, třicetiletý obchodník Jindřich Enoch Eisenschimmel založil v Bělské ulici obchod koloniálním zbožím. Tyto obchody měly jedno společné. Kromě běžných potravin a sortimentu spotřebního zboží (drogerie, papírnictví) nabízely i „zboží koloniální“, tedy dovezené produkty často exotického původu, např. rybí konzervy, koření, ovoce, kakao či kávu. Dokladem, že si Eisenschimmel skutečně nechával takový sortiment dodávat, je žádost o povolení plynového motoru z roku 1895. Motor měl být pohonem pro pražírnu kávy.

Jindřich Eisenschimmel chtěl obchodovat ve velkém, svou nemovitost postupně rozšiřoval a zveleboval. K domu č. 83 přikoupil ještě vedlejší s číslem 82, který zboural a kompletně nahradil novou jednopatrovou budovou, dokončenou v říjnu 1895. Dnes bychom tyto domy hledali marně, postupně ustoupily novější zástavbě. Zajímavé je, že Jindřich Eisenschimmel otevřel svůj obchod rok po velkém požáru města, který zásadně proměnil vzhled celé Bělské ulice. Původní blok domů, vybíhající do ulice, který je dobře patrný ještě na indikačních skicách ze 40. let 19. století, zmizel a byl nahrazen novými budovami. Koloniál prosperoval několik desítek let. Jindřichovi potomci se ale rozutekli po celém mocnářství, dokonce i za Atlantik, takže ve vedení obchodu neměl kdo pokračovat. V říjnu 1913 přichází na městský úřad žádost o povolení výstavby výrobny lihovin, kdo ji ale podal, není zřejmé. Tři ze čtyř synů Jindřicha a Anny Eisenschimmelových už byli po smrti a jediný přeživší, Ludvík, byl v témže roce policejně přihlášen do Prahy.

Rodinnou vilu nechal Jindřich Eisenschimmel vystavět v roce 1904. Od stavebního povolení k žádosti o kolaudaci uběhlo pouze 5 měsíců. Rychlost tehdejšího stavebního řízení i prací byla ohromující, nemluvě o tom, že stavebník se musel potýkat s právě probíhající regulací Poštovské ulice, která byla úředním nařízením pro dopravu uzavřena, a hrozilo, že Eisenschimmelovým nedovolí dopravovat na pozemek stavební materiál. Jindřich Eisenschimmel se proti tomuto postupu ohradil hned v dubnu 1904, zřejmě úspěšně, protože stavba pak zdárně a rychle pokračovala. Vzhledem ke složitému terénu (ulice se svažuje prudce dolů) musel být pozemek upraven do roviny a z jihovýchodu zpevněn masivní cihlovou zdí. Z této strany se vila jeví skutečně impozantně, protože se ve výšce několika metrů zvedá nad zraky procházejících. Architektonicky stavba kombinuje tehdy moderní secesi s novorenesančními prvky (okna, římsy, štíty). Členitý půdorys je v rohu vedoucím do zahrady tvořen dřevěnou verandou a schodištěm opatřeným balustrádou. Ze stanové střechy na jihovýchodní a severozápadní strany vystupují jednoduché renesanční štíty. Na severovýchodní straně navazuje na verandu rizalit s dvojicí oken v obou patrech.

Z pramenů je patrné, že vila vznikla na místě někdejšího činžovního domu, vlastněného Karlem Baumannem, který sloužil boleslavské chudině. Mezi jeho obyvateli, kterých se do domu vešlo v roce 1890 podle sčítání lidu 17, najdeme almužnici, kuchařku, podomka či posluhovačku. Někdy kolem roku 1900 byl činžák zbourán. Patrně by svému osudu neunikl, ani kdyby vila nevznikla, protože hygienické podmínky zde byly určitě otřesné a dům by musel být tak jako tak asanován.

Jméno dostala vila podle Jindřichovy manželky Anny, rozené Haurowitzové. Na dobové fotografii můžete vidět stařičké manžele uprostřed udržované zahrady s fontánou a nepřehlédnutelnými trpaslíky. Obyvatelé měli k dispozici 11 obytných a 25 neobytných místností, mezi které se řadí kuchyně, koupelna, několik toalet, spíže, sklep s prádelnou a veranda. Obligátní suterénní byt, zpravidla obývaný rodinou domovníka, čítal kuchyni, pokoj, WC a spíž. V roce 1910 zde žil povozník Jan Pelant s manželkou Juliánou a 5 (!) dětmi. Nároky tehdejších lidí na prostor a soukromí byly skromné.

Manželé Eisenschimmelovi spolu prožili bezmála 60 let. Jindřich zemřel 7. března 1913, jeho manželka jej následovala o pět let později. Oba se dožili požehnaného věku více jak 80 let. Z jejich manželství vzešli čtyři synové. Nejprve se v roce 1855 narodil Emil, pak roku 1859 Ludvík, následován o čtyři léta později Richardem. Jako poslední přišel na svět v roce 1866 Gustav. Kromě Ludvíka všichni synové zemřeli předčasně. Nejprve ve věku 26 let odešel Richard, kandidát medicíny, a krátce po něm ve věku 33 let Emil. Nejmladší Gustav, nedostudovaný právník (používal titul JUC – kandidát obojího práva), pak skonal v červenci 1898 ve Frankfurtu nad Mohanem, kde patrně trvale žil. Kromě Emila nezanechali potomstvo, po Richardovi ale zůstala vdova Libuše. O Libušině dalším osudu není nic známo, pouze na úmrtním oznámení Jindřicha Eisenschimmela z roku 1913 je její jméno uvedeno. Žila tehdy v Praze a stále používala manželovo příjmení. Je tedy možné, že se již nevdala.

Zde se sluší tok vyprávění přerušit, abychom nepřesáhli čtenářsky únosnou míru. Další osudy vily a jejích majitelů vám představíme za 14 dní.